Předsevzetí ?

Já nevím jak vy, ale já mám Nový Rok vždy spojen s nadějí a plány, které nevydrží ani měsíc. 

Každý z nás si přeje něco jiného, vyřešit bydlení, zhubnout, najít toho pravého... 

Co člověk to jiné přání. 

Pořádného chlapa mám i domeček se nám podařil minulý rok vyřešit... 

Jen to tělo je trošku jiné než by mělo. 

Jooooooo bývávalo, kdy člověk vážil 30 kilo i s postelí a mohl chodit v minisukních a žrát, co se mu zachce.  

Teď si připadám tak, že se mi stačí podívat jen na čokoládu a už mám kilo navrch.
Navíc v dnešní době, pokud nemáte mezeru mezi stehny tak to prostě není ono.
Vždy si říkám, že jsou to slečny, které dlouho nosily plínku, tak proto mají nohy daleko.
Za to my ženy, které mají nohy u sebe kypíme inteligencí a správnými tvary.

Po dlouhém přemlouvání sama sebe a dokopávání k tomu začít sportovat, jsme došli s kamarádkou k velmi důležitému rozhodnutí začít něco dělat.
A aby to bylo mělo ten ''šmrnc'' jsme se rozhodli, že začneme hýbat svými boky od 1.1.2018.

 Nevím jak vy, ale od té doby, co můj zadek je větší než býval, tak mám pocit, když běžím, že můj zadek mě předbíhá. 

Takticky jsme zvolily rychlo chůzi. Jenže, co se nestalo. 

Na Silvestra mě rozbolelo koleno a teď mám parťáčku nemocnou, takže musím počkat. 

No vlastně bych nemusela, ale znáte to...

Když se člověku nechce, tak je to horší než když nemůže. 

Z toho vyplývá, neřešte novoroční předsevzetí, protože když chcete jdete po tom. Ať už je březen, červen nebo říjen. 

Co by kdyby...

Znáte ten pocit, když se probudíte celí rozbolavělý a ve snu se Vám promítne něco po čem toužíte nebo naopak něco, čeho se bojíte a prožijete si to?
Litujete něčeho, co jste v minulosti udělali a přemýšlíte, jaké by to bylo kdyby jste v dané chvíli jednali jinak? 

Co by kdyby Popelka neobula střevíček? 

Co by kdyby Sněhurka snědla otrávené jablko?

Každý z nás tyto situace zažil ať už ve snu a nebo lituje svého rozhodnutí.
Tento pocit (myšlenky), jdou se mnou vždy nějakou dobu ruku v ruce, když už si myslím, že už jsem to pustila jako balónek do oblak, vrátí se mi zpátky do ruky jako nějaké kouzlo. 

Vždy si tento nežádoucí pocit představuji a strkám do dřevěné krabičky, následně do šuplíku, vezmu velký řetěz a zamknu na tisíc zámků.
Jenže ty mršky si ke mě najdou jednou za čas cestu a začnou vás hlodat, jako když si třeba nemůžete vzpomenout na jméno herce nebo písničky, která zrovna hraje v rádiu.

Akorát delší dobu.

 Správná otázka by byla: ''Co udělat pro to, aby jsme to mohli nechat odejít a už se k tomu nevracet?'' 

Žiju přítomností, nepátrám proč jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. 

Moc bych si přála, aby takové pocity (myšlenky) šli vygumovat, ale bohužel to nejde. 

Budu pokračovat v příběhu, který tvořím a věřit, že ho píšu dobře a s Happy Endem.

Litujete něčeho?

Jak se s tím vyrovnáváte ty? 

Co Vám pomáhá?